THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
GATTACA u mne drží rekord. Asi ještě nikdy jsem si nepouštěl s takovou četností intro z nějaké nahrávky. Jejich „zpověď kata“ je velkolepé divadelní představení, v jehož strohých, ale geniálních kytarových kulisách se odehrává krátká herecká etýda, jež je nabroušená s takovou grácií, že by i mistrovské samurajské katany mohly závidět. A tne vás nemilosrdně do živého. Ale vezměme to popořadě…
Toto sympatické dvanáctipalcové splitko dvou spolků, které jsou tak vzdálené geograficky a tak stejné v přístupu k hardcorové subkultuře, spojuje dvě kapely, z nichž jedna s názvem CLAMANT! produkuje mexické screamo, jež má i přes mexickou španělštinu silný francouzský chuťový ocas a druhá je žánrovou hydrou, jež mísí hrubozrnný crust a temný apokalyptický emo hardcore počátku devadesátých let. Ta se jmenuje GATTACA.
Netradičnímu spojení stylů u české části splitka sekunduje syrový zvuk, neurvalý vokál, osobní texty i angažovaný přístup kapely. Dlouho jsem si nemohl zvyknout na středovyvýškovaný sound nahrávky, bzučící kytary a uchrchlaný vokál. Působilo to celé na má aristokratickým metalem opilovaná ouška příliš humpolácky, násilně a garážově. Nicméně po čase všechno začne zapadat do sebe a vy zjistíte, že GATTACA ani nemůže znít jinak. Neslušelo by jí to. Jejich zvuk je jako rašple plná štiplavého zápachu železných pilin a taková je i hudba. To co se na počátku zdálo jako amatérská fušeřina, začne po opakovaném poslechu dobarvovat neutěšenou atmosféru produkce, která působí jako poslední varování osudu. Se zdviženým prstem a v přísném gestu.
Krom ledabylého zvonivého zvuku kytar, které střídají eruptivní vyvýškované plochy a riffovačky podepřené o punkcrustovou rytmiku se středově chřestící basou, zaujme rozhodně barva ženského vokálu, který je hodně nekultivovaný, naturalistický a syrový. Ale jak by tomu mohlo být jinak. GATTACA si nehraje na žádnou trendy vypulírovanou HC kapelu z módního mola. Toto je poctivá podzemní špína se vším všudy, která nepostrádá syrně peprný šmrnc.
CLAMANT!, kteří vznikli krátce před vydáním splitu z prakticky totožné kapely OUR BASTARD EXISTENCE jsou ve zvuku upravenější, čistější a jemnější. Jejich modlou jsou screamo kapely francouzské provenience, jejich učesaný instrumentální základ sympaticky boří neartikulovaný vyschýzovaný plačtivý řev na hranici hysterie. Ojediněle se vokalista uchyluje i ke klidnějším recitacím, které propůjčují skladbám pomíjivou malebnost. Těžiště jeho vokálu je ale jednoznačně v nestálém přeskakujícím křiku, kterým drásá uši.
V kytarách si Mexičané uchovávají sympatické melodično, jež nabízí velké množství hezkých cinkavých pasáží, které však příliš dominantně přikrývá vokál. Zde by stálo za to zvážit ještě smíchání jednotlivých nástrojů, protože tam, kde mám chuť se zaposlouchat do instrumentálního základu, mi to vytažený zpěv velmi často nedovolí. To je však po zvukové stránce jediná výraznější chyba na kráse. Z CLAMANT! čiší autenticita, mladý svěží temperament a pro mě osobně je velmi zajímavé fluidum španělského jazyka v podobně znějící hudbě.
Splitko domácí apokalyptické crustové hydry s výrazným emo hardcorovým ocasem a mexického screama, které je sice nazpíváno španělsky, ale tu španělštinu určitě studovali z francouzských učebnic. A hlavně: to GENIÁLNÍ INTRO!!! Po doposlechnutí nebudete pochybovat. S tímto světem zkrátka něco není v pořádku!
GATTACA:
Honza
- el. kytara
Honza II.
- el. kytara
Lada
- vokál
Hanka
- baskytara
Peťa
- bicí
CLAMANT!:
sestavu velmi dobře tají
1. Intro
2. Chceme zpět svůj čas
3. Damoklův meč
4. Ve jménu pokroku
5. Derrumbemos
6. La Estructura Del Engaño
7. Todas esas cosas por cuya existencia mas entusiasmo sentimos
split (2010)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Pure Heart Records / Dream Comes True / GATTACA
Stopáž: 31:42
Produkce: GATTACA / CLAMANT!
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.